Tohle je moje první "lepší" povídka. Je to NaruSasu (SasuNaru ? O.o). Takové shounen-ai, takže žádný prasárny neočekávejte. Takové trošku smutnější shounen-ai. Všechny komentáře a hodnocení jsou vítány :)
Můj drahý Sasuke,
Možná se divíš, proč teď ležím v kaluži své vlastní krve, bez tepu, bez dechu, bez života. Dovol mi tedy, ať ti to všechno povím. Jediné co si teď přeju je, aby sis tohle přečetl až do konce. Je to moje poslední přání.... Pamatuješ na tu dávnou misi, kde si mi zachránil život? Nebyl jsem schopen pohybu a odvážný Sasuke Uchiha zachránil mojí zbabělou maličkost. Tehdá jsem tě začal obdivovat. Snažil jsem se tě mít stále na očích, jako bych čekal, kdy bude Sasuke Uchiha potřebovat mojí pomoc. Obdiv ale přerostl. Slepá oddanost, hloupost lidských citů, říkej si tomu, jak chceš, ale já bych to nazval jedním krásným slovem. Láska. Zamiloval jsem se. Miloval jsem na tobě všechno. Tvoje krásné vlasy barvy havraního peří. Ty hluboké onixové oči. Vypracované tělo. Sametově hebkou bledou kůži. Přímý leč přesto krásný hlas. Nikdy jsem se ho nenabažil, když jsi přestal mluvit, tak jsem si jenom říkal "Mluv dál Sasuke, budu tě poslouchat. Budu dál poslouchat tvůj krásný hlas a všechna tvá slova budu hltat dál a přesně si je zapamatuju, abych je mohl poslouchat pak ve své hlavě." Nebylo dne ani noci, co bych na tebe nemyslel. Nebylo dne, kdy bych se na tebe nedíval a Sakura nebo Kakashi by mě nemuseli probudit ze snění. Možná jsem se zdál veselý, ale večery a noci jsem proplakal. Tolik slz pro někoho, kdo mi stejně nikdy lásku neoplatí. Tolik slz pro někoho, pro koho bych dýchal. Nastavil za něj hruď, když by proti ní letěl kunai. Ráno bych se probudil dřív a běžel za ním kilometry, abych mohl vidět, jak spí a probouzí se do nového dne. Nosil bych ho v náručí. Chytil bych ho, kdyby padal. Podal mu ruku a pomohl vstát, kdyby upadl. Zaplatil tomu, kdo by se na něj křivě podíval. Nastavil bych mu náruč, kdyby se cítil sám. Ale on by se necítil, protože bych byl pořád s ním. Nikomu bych ho nedal.
Možná se divíš, proč jsem nic neřekl. Věř nebo ne, trávil jsem mnoho hodin přemítáním o tom, zdali ti to říci nebo ne. Vždyť tys byl vždycky tak chladný, tak bych nemohl čekat, kladnou odpověď. Bál jsem se. Bál jsem se toho, že by ses mi smál. Proto. Nedokázal jsem se ti podívat do očí, protože by to poznaly. Poznaly by, že tě miluju víc než cokoliv a kohokoliv na světě. Bál jsem se posměšků od těch, co by to hned zjistili. Ale ty by nebolely tolik, jako ty od tebe. Bál jsem se, že se mi budeš smát. Ano, bál. Víc než čehokoli jiného. Proto jsem nikdy nic neřekl, nenapsal, nenaznačil. Nic jsem neudělal. Nevyznal se ti. Neřekl ti, jak moc tě miluju. Nic, jenom kvůli strachu z odmítnutí, z posměchu. Tak když jsem ti to neřekl, tak to aspoň teď napíšu. Miluju tě Sasuke Uchiho.
Děkuji Bohu, že dal, ať v životě okusím lásku. Tak trpkou a přec tak sladkou. Děkuji mu, že dal, ať pocítím všechen cit. Lásku, smutek, chtíč, žárlivost. Ano, žárlil jsem. Ptáš se na koho a já ti na to rád odpovím. Na všechny, kteří s tebou byli, dokázali se s tebou bavit, aniž by omdleli. Na všechny, co mohli být v tvém okolí a co věděli, že se neztrapní při prvním pokusu o komunikaci s tebou. Poslední slova, cos mi kdy řekl, byla "Jsi slabý Uzumaki." a já ti teď dokazuji, že nejsem. Možná si myslíš opak, vždyť jsem si vzal život. Ale tolik dlouhých let oddané, však neopětované lásky není slabost. I přes každodenní pláč, nářek, prosby k Bohu, ať se mi má příní vyplní. Moje největší přání bylo políbit tvé rty a být v tvém obětí, ale to už se nesplní. A nikdy by se ani nesplnilo, i kdybych byl živ. A teď mě vidíš mrtvého. Není to ironie, že ten kdo nejvíc miluje, nakonec zemře? Zemřel jsem vlastní rukou. Tenhle dopis píšu z posledních sil. Z žil mi teče krev a já brzy usnu ve věčný spánek. Děkuji životu, že mě něco naučil. I přes to, že je láska neopětovaná, slepá a je nenáviděna, protože patří nesprávné osobě, je to ten nejkrásnější cit na světě. Patřil tobě. Vždycky.
Loučím se s tebou Sasuke Uchiho. Už nikdy neuslyším tvůj hlas. Neuvidím tvou tvář a přece jsem šťastný, protože muka lásky končí a její pouta se povolují. Za chvíli už tady nebudu.
Sbohem Sasuke ..... Miluju tě, Naruto Uzumaki
Sasuke klečí u Narutova chladného těla. V kaluži jeho krve. Drží ho v náručí. Přitiskl si ho na hruď a objal ho. Pak vzal břitvu, kterou to zkoncoval i Naruto a sám si podřezal žíly na rukou, jak u dlaní, tak v lokti. Stále ho držel v náručí. Když zařezával stříbrné ostří potřísněné krví do své kůže tak vyřkl tato slova "Taky tě miluju ... dattebayo.." Přitiskl své rty na jeho a přitáhl si ho blíž. Byl to poslední polibek na rozloučenou. Chtěl mu splnit, to co si tolik přál. Být v jeho náručí a políbit ho. Sice už bylo pozdě, ale to bylo Sasukemu jedno. Byl to pro něj polibek, který uzdravil jeho duši a dovolil mu v klidu odejít. Držel ho v náručí a rty mu tiskl na ty jeho až do svého posledního nádechu. Než úplně vychladl. Obě mrtvá těla pak ležela spolu v koupelně potřísněné krví s rukama objímajíc se a rty přitisklími na sobě. Byla to láska, opětovaná a přece nebyla možná. Byla to láska tak hluboká a slepá. A přece o ní obě spřízněné duše nevěděly. Teď už sní na věky.
Už jen čekají, kdy někdo najde jejich těla a uloží je do hrobu.
Můj epesní komentář se neodeslal?! Kso, psala jse se s ním takovu dobu -____-
Takže opožděně, jelikož před tím jsem si toho nevšimla.
Já budu brečet *vytahuje kapesníčky* to je táák dojemný. Proč některý příběhy nemůžou skončit dobře, vždyť by si to zasloužili *smrk*.
Naprosto mě dorazilo Sasukeho Dattebayo, ale jako totálně. Boží, dnad nejlepší co jsem od tebe zatím četla.