Tákže, máme tu pro vás novou povídku. Máme v plánu to udělat smutné.
Vymyslela jsem jí já, Chika a oslovila jsem Brixie.
Prosíme komentáře nebo alespoň hodnocení!
Prolog
Upustím nůž, který jsem do teď křečovitě svíral v ruce. Dezorientovaně se rozhlédnu po místnosti. Jsem v pokoji mé mladší sestry a má sestra...Ne, to není možné! pomyslím si. Tělíčko mé sestry leží pode mnou. Pod ním se vytvořila velká kaluž krve, která se z části vsákla do růžového koberce. Odskočím. Do očí se mi začnou drát slzy. Pohledem zavadím o zrcadlo a všimnu si, že jsem celý od krve.
"Zabil jsem ji?" zeptám se sám sebe nakřápnutým hlasem. "Já jí zabil?....To není možné..ne to ne...Proč?" rozvzlykám se. "Nemohl jsem to být já!" zakřičím a snažím se přesvědčit sám sebe.
Z dolního patra uslyším šramocení klíče v zámku. Nějaký hlásek uvnitř mě mi našeptává ať uteču. Neuposlechnu ho a schoulím se do klubíčka vedle bezvládně ležícího těla. Začnu se třást.
O rok později...
Prázdnota. Jinak se tohle hrozné místo popsat nedá. Bílé zdi, bílé dveře, bílý stůl, bílá židle, bílá postel, bílé povlečení. Malé okýnko s mřížemi sem propouští jen trochu světla. Na stole je sklenička s vodou a prášky, co sem si měl už tak před hodinou vzít. Co blázním. To nebyla hodina. Byla to věčnost. Čas jako by se tu zastavil. Není tu nic na odreagování. Už se těším až mě pustí ven. Prý to bude dnes ve čtyři odpoledne. Ale jak mám sakra zjistit, kdy budou čtyři. No, jediná pozitivní zpráva je, že už je den. Ale negativní, že ještě nebyl oběd. Někdo hlasitě zabuší na dveře a začne odemykat. Já o vlku a vlk za dveřmi. Do pokoje vstoupil chlap s tácem v ruce. "Tak co blázínku? Jak ti je?" Neodpovím. Nikdy nic neříkám. Od té doby, co se to stalo jsem nepromluvil. "No nic, ty se se mnou asi nebudeš bavit. Tady máš jídlo. Najez se." Povšimne si pilulek na stole. "A tohle spolykej." Než odejde z pokoje mi zamává a už zase slyším klapot zámku. Přesunu se ke stolu. Šlichta. Jako obvykle. Naberu lžičku a otočím ji. Hmota na ní drží jako přilepená. Dotknu se jí jazykem, ale rychlo ho stáhnu zpět, abych se nepozvracel. Přesunu se zpět na postel. Usnu. Zničehonic mě budí rámus. Buší na dveře a odemykají. To znamená, že už jsou čtyři odpoledne. Dovnitř vejde muž v plášti s papírem v ruce. "Chovanec číslo 156 má dne 15.11. ve čtyři nula-nula svou první vycházku." Povytáhne si brýle a podívá se na mě. "Co tam furt tak sedíš? Pojď!"
Polknu. Celý rok jsem neviděl nic než bílou barvu a teď mám jít ven? Mám strach. Skoro jsem zapomněl jak vypadá tráva, stromy, civilizovaní lidé. Tady každý den vidím ty samé, kteří na sobě mají jen bílé oblečení. Je to deprimující. Když se na mě muž netrpělivě podívá, vstanu z postele a bojácně k němu přejdu.
"Hodný kluk." pochválí mě a obejme mě jednou rukou okolo ramen, aby mě jistil. Cuknu sebou, vystrašeně se na něj podívám, ale pak se uklidím. Pomalu se mnou vyjde z mého pokoje aneb vězení. Vede mě dlouhými chodbami, míjíme stále ty samé dveře, na kterých jsou napsána jen čísla. Občas uslyším křik a nebo brek. Muž zrychlí a zanedlouho se ocitneme před dřevěnými dveřmi. Otevře je a mě málem oslepí denní světlo. Rychle si rukama zakryji obličej. Pomalu se rozkoukávám. Vidím před sebou písčitou cestu ohraničenou kameny. Temně zelená tráva. Všude popadané listí různých barev. Je podzim. Nade mnou zaskřehotá pár havranů. Muž mne pouští a postrkuje.
"Můžeš se projít kam chceš, je ot tu ohraničené. Večer si tě najdeme a dovedeme tě zpět." Chci se zeptat, kdy je večer, ale nechci na ně promluvit. Kývnu a vy dám se po cestičce směrem k smíšenému lesíku. Už je podzim, stmívá se brzy a je zima, ale mě to je jedno. Po dlouhém roce vězení v té holé místnosti bez barev mi nevadí mrznout, když mohu být venku. Dojdu až k lesíku a na chvíli se zastavím. Zhluboka se nadechnu. Nasaji vůni lesa a vkročím do něj. procházím se mezi stromy. Sem tam mě zkontroluje havran, ale pak zase odletí. Nikdo kromě mne tu není. Zabočím z cestičky mezi stromy. Pod nohami mi křupou větvičky, spadané listí a jehličí. Posadím se a zády se opřu o starý dub. Dlaněmi hladím jeho kůru. Vnímám všechny zvuky a pachy kolem sebe. Je tu božský klid, ale ne ten co sem rok zažíval v té cele.
Užívám si klid. Doufám, že budu moct chodit ven častěji. Zavřu oči a klidně oddechuji. Najednou na sobě ucítím něčí pohled. Prudce otevřu oči a leknu se.
"C-Co chceš?" vyjeknu, protože se nade mnou sklání kluk v mém věku. Po dlouhé době uslyším svůj hlas. Zmužněl. Mladík se na mne usmívá a propichuje mne svýma zeleno-hnědýma očima. Kolem obličeje mu spadají dlouhé černé vlasy. Klekl si a vzal mou ruku.
"Jsem Marco." řekne hlubokým hlasem. Stiskne mou ruku a potřese s ní. "Jaké je tvé jméno?" Koukám na něj jako by to nebyl ani člověk.
" M -Mi -Michael." vydám ze sebe zmateně.
"Těší mne." ušklíbl se a za ruku mne zvedl.
Rychle jeho ruku pustím. Dneska se mě už někdo po druhé dotkl. Je to...příjemné. Sklopím pohled k zemi a v začnu si žmoulat bílou košili. Cítím jak si mě prohlíží od hlavy až k patě.
"Proč si tu?" zeptá se mě. Ztuhnu.
"Mám vycházku .... A vůbec! Neměl bych se ptát spíš tebe?" Tolik slov. Celý rok jsem nepromluvil a teď můžu slyšet svůj hlas mluvit. Míval jsem jemnější a vyšší hlas, ale to bylo dřív. Chlapec se na mne udiveně podíval.
"Tak ty jsi blázen jo?" Naštvaně se na něj podívám.
"Klídek, klídek. Neber si to osobně." usmál se a položil mi ruku na rameno.
"Jak dlouho už tu trčíš?" Ten dotyk je příjemný, po dlouhé době někdo normální. Snad.
"Jsem tu už rok, tohle je moje první vycházka." Na to, že jsem tak dlouho mlčel, mi to mluví.
"Aha." Stále měl ruku položenou na mém rameni. Lehce ji stiskl a pak mne prsty pohladil. "Asi nevíš jak dlouho tu budeš co?" Střelhbitě zavrtím hlavou.
Nad námi proletěl havran a Marco si povzdychl.
"Pojď." šeptl a chytil mě za ruku. Začal mě táhnout hlouběji do lesa. Pár krát jsem zakopl o kořen stromu či spadlou větev, než jsme se dostali k velkému stromu. Na jeho kmenu byli zatlučeny hřebíky, zvedl jsem hlavu a uviděl jsem malou skrýš ve větvích. Pousmál jsem se.
"No tak, lez." popohnal mě Marco a já pomalu začal lézt. Moc mi to nešlo tak mi tmavovlasý pomohl nahoru.
"Proč jsme tady?" zeptám se ho a posadím se na dřevěnou podlahu, on si sedne do rohu.
"Nesnáším ty havrany, pořád jenom sledují." zavrčí. "Nejsou to zvířata, ale kamery. Copak ti to nedošlo? Myslíš, že by tě nechali běhat jen tak po lese?" ušklíbne se na mě.
Zarazil jsem se. "Ale, to o tobě potom vědí ne?" Mlčel.
"Ne. Nevědí." Málem mi vyrazila jeho odpověď dech.
"Jak to?" Neodpovídá. Dojdu k němu a zatřesu s ním. Stále se dívá ven štěrbinou mezi prkny.
"Stíny jsou všude kolem. Mocní pánové, co si myslí bůhví co nejsou zač. Ovládají naše mysli. Slyšíš to Marco? Vřískají všude kolem. Hledají tě, ale nemohou tě najít a ty moc dobře víš proč. Jen řekni tomu chlapci, proč tě nevidí." Stáhnu se dál od něj.
"Jsi blázen!" zakřičím. Rozeběhne se ke mě a přitlačí mě rukama ke zdi. "Copak jsi se zbláznil? Uslyší tě! Jsou všude! Skrývám se tu dobré dva roky, nemohu si dovolit aby mě kvůli hloupému klukovi našli!" Na obličeji se mu lesknou kapičky potu. Má zlý výraz v obličeji. Jedno jeho oko zčernalo. Děsí mne víc než kdy co dřív.
"C-C-Co jsi zač?"
Marco se usměje. "Já jsem Derek, netěší mě." probodne mě pohledem. Bojím se ho. Strachy zavřu oči. Ať de pryč! Nechápu to. Proč říká, že je Derek když je to Marco? A jak to, že ho nevidí? Kladu si otázky v mysli. Začnu se lehce třást.
"Pusť mě..." žadoním.
"Ty se mne bojíš? No, možná máš proč, ale pro tentokráte se neboj. Jsem Derek. Tohle je moje tělo. Marco je jen hostem. Hledají jeho a né mne, proto mé tělo s Marcovou myslí nevidí." zaklapne mi údivem otevřenou pusu. "Radši ji zavírej, než ti do ní něco vleze." Stále se mračí. Bojím se ho víc a víc.
Uááááá!! Kdy bude pokračování?! :O Sleduju tě na sčítání tak to tam pak určitě hoď! :3 Arigato, už dlouho jsem si nepřečetla něco tak úžasnýho :3